Symbolika: uzdravování a hojnost
Božstvo: Bílá bohyně
Planeta v astrologii: Luna
Pověra:
ve středověku se v Evropě věřilo, že nepříjemnou vůni, která je
charakteristická pro listy bezu, získal strom proto, že se na něm oběsil
Jidáš Iškariotský. V jihoněmeckém Badenu se zase tradovalo, že za
zápach může Marie, která dala na jeho větve sušit špinavé prádlo malého
Ježíška.
Bez není nikterak velký (ve
skutečnosti žádný ze stromů, které se nějak výrazně vtiskly do duše
člověka - bříza, jeřáb a tis - nejsou nijak zvlášť vysoké), ale
velikostí své osobitosti v tradicích a folkloru se pravděpodobně
nevyrovná žádnému jinému stromu (keři) v celé Evropě.
Duch bezu je tradičně ztělesňován skandinávskou Hyldemoer ("Bezová matička") a starogermánskou paní Holle
("Bezová paní"), obě jsou pozdější podobou archaické Bílé bohyně,
dobrotivého božstva světla, života a moudrosti. V některých oblastech
(např. v Bavorsku) byla bohyně uctívána jako Berchta nebo Berta, jméno
odvozené z indoevropského bher(e)g, "zářící bělost".
Bohyně
strom, který si zvolila, obdařila hojností léčivé síly, z níž měli lidé
užitek od pradávných dob. Takto prodchnut jejím laskavým duchem, byl
bez také tradičním strážným stromem domácího krbu a dvora. V průběhu
věků a v tak odlišných zemích jako Rusko, pobaltské země, Německo,
Skandinávie a Britské ostrovy, se říkalo, že dobrý "domácí duch" domova
sídlí v bezovém keři, a až do 19. století se udržoval zvyk přinášet mu
alespoň jedenkrát za týden nebo i denně v oběť vodu, mléko nebo pivo s
koláčem nebo chlebem.
Jenom ten, kdo by se octl v nejvyšší nouzi, by si kdy vzal kousek dřeva z bezového stromu.
"Paní Bezinko, dej mi kus svého dřeva, také já ti za to dám něco ze svého, až vyroste v lese",
říkalo
se v severním Německu a rčení se vztahovalo ke smrti a rozkladu člověka
v zemi. A dokonce ještě na počátku 20. století se ve střední Evropě
běžně říkalo
"Před bezem smekni",
na znamení úcty, kterou je nutno stromu prokazovat.
Smrt
není v žádných jiných kulturách a náboženstvích spojována se strachem a
úzkostí jako je tomu v křesťanství. Tato symbolika je platná především
proto, že rostlina má "moc" uzdravovat a tím v Kristově pojetí je možná
naděje na znovuzrození. S
příchodem křesťanství došlo v mnoha takových tradicích k proměnám. V
některých případech, kdy se stromům v předkřesťanských časech dostávalo
největších poct, se s upevněním nového náboženství dostaly do nanejvýš
negativního světla. Proto pak v lidové představivosti začala být
postupně fyzická existence bezu včetně jeho povahy stále častěji
spojována se zlem, čarodějnicemi a ďáblem. Např. v některých oblastech
se o Paní Bezince říkalo, že krade děti anebo rozsekává lidi na kusy, a v
Bavorsku se obraz bohyně Berchty změnil v obraz bytosti s dlouhými,
železnými tesáky.
Ve středověku byl černý bez dáván do souvislosti s čaroději a
čarodějnicemi. Pověsti vyprávějí, že v nábytku ze dřeva z černého bezu,
byli ukryti čarodějové a ti pak v domě, kde byl nábytek umístěn,
strašili.
V Irsku a Španělsku se černý bez většinou spojoval s
ďáblem a byl tak považován za ďábelský strom. Legendy vyprávějí, že
koště, na kterém čarodějnice létaly, bylo vyrobeno právě z bezového
dřeva.
Černý bez symbolizoval také velmi často smrt a umírání.
Tacitus napsal, že v Římě se na výrobu rakví používalo jen bezové
dřevo. Kristův kříž byl prý také ze dřeva z černého bezu a Jidáš si pro
svou smrt prý vybral strom černého bezu. (mnoho pramenů tvrdí úplný opak, a tak kdoví jak to vlastně bylo).
V jižním Německu měl kočí svůj bič vyroben z bezového dřeva, aby se mu neplašily koně.
V ruské tradici se uchovalo mocné a velmi staré sepětí bezu s léčitelstvím. Kdykoliv vesnici hrozila nějaká nebezpečná epidemie, vzaly místní ženy pluh a vyoraly kolem osady brázdu, která měla sloužit jako hradba proti vpádu zlé moci. Tento postup byl pravidelně doprovázen starou obřadní písní, která popisovala mytický obraz kotle znovuzrození, který obsahoval "všechen život pod Sluncem". Kotel byl obklopen starými bezy, mytickými předky všech bezů na Zemi:
"Staré bezy zpívají - zpívají o životě, zpívají o smrti,
zpívají o celém lidském pokolení.
Na celém světě staré bezy propůjčují dlouhý život;
ale všemu ostatnímu - bídnou smrt,
staré bezy posílají na dlouhou a dalekou cestu.
Staré bezy slibují věčný život
všem lidem na Zemi"
Nicméně i když pověry
vzkvétaly, bezpočet pozůstatků starého a nevinného uctívání bezu přežilo
a vznikla zdánlivě rozporuplná snůška zvyků, které tradici jak
potvrzují, tak odsuzují a dodnes fascinují antropology.
Strom velké Bohyně
"...jedni mi říkají Matka bezinka, druzí o mně mluví jako o Dryádce, ale vlastně se jmenuji Vzpomínka."
Hans Christian Andersen (1805-1875)
"Zepředu prý paní Holle vypadá jako něžné ženské stvoření, zezadu pak jako dutý strom s tlustou kůrou."
Hesenská smolná kniha
"Chce-li
někdo odnést trochu dříví z bezového keře, musí napřed sepnout ruce,
pokleknout a keř poprosit: Bezová paní, dej mi něco svého dřeva; avšak
já to pak zas něco dám ze svého, až vyroste v lese."
Slezsko, 17. století
Každičký díl jen dobro a síla
"Na svatého Jana bezinky květ, to je pak láska sladší než med."
Německé rčení
O
rostlině se mluvilo jako o "selské lékárně" a věřilo se, že spolu s
ochranitelskými duchy, kteří v ní přebývají, dokáže vyléčit téměř každou
bolest. O všestranných hodnotách bezu svědčí i německé pořekadlo "List, květ, bobule i kůra - každičký díl jen dobro a síla."
Zatímco dnes se čaj k vyvolání pocení pije při všech formách chorob z
nachlazení, aby se urychlil léčebný proces a posílila obranyschopnost
organismu, středověká bylinná medicína předepisovala čaj z bezového
květu proti bolestem hlavy, zubů a uší, zatímco pálenkou z bezového
květu ošetřovala vředy, vodnatelnost, nemoci jater a sleziny.
Černý bez v "čarodějné kuchyni"
Již v dávné minulosti člověk pochopil a věděl, že některé
rostliny jsou schopny vyvolat v těle určité účinky. Protože tuto
skutečnost si původní obyvatele nemohli nějak vysvětlit, byla rostlinám
přisouzena magická moc a nadpřirozená síla.
Rostliny
byly přitom zařazeny do dvou skupin: první skupina zahrnovala všechny
rostliny, které velmi krásně voněly, a proto jim byla přiřazena božská
podstata. Rostliny, které nepříjemně voněly, byly pak považovány za
rostliny ďábelské a čarodějné!
Po dlouhá staletí panovala
pověra, že zlí duchové, démoni a zlomyslné čarodějnice jsou odpovědni za
všechny nemoci a utrpení; dnes si to vysvětlujeme jen jiným výrazem a
říkáme, že za všechno může "Osud" nebo "že je to vůle Boží". Poznatek,
že skutečně existují věci mezi nebem a Zemí, které nemůžeme naším
přirozeným analytickým světonázorem vysvětlit, znamená pro mnohé další
vítané rozšíření; jiní mají obavy z této "kolísavé půdy pod nohama" a
odmítají tuto esoterickou rovinu, neboť nejsou o ní přesvědčeni.
Jedna
věc je však jistá a je potřeba ji vzít v úvahu: Mnoho lidí, kteří byli a
jsou označováni čaroději nebo podobně, byli a jsou lidé s hlubokými a
velkými znalostmi o prastarém léčitelském umění, kteří mnoho poznatků a
zkušeností nabyli z vlastní léčitelské praxe. Tento dar není opravdu
každému dán a mnohdy jej stěží můžeme pochopit.
Léčitelství
je vlastně založeno na praktických zkušenostech a ústním předáváním
tradic. O cenných vlastnostech černého bezu věděly "babky kořenářky"
nebo místní léčitelé. Z listů, květů a plodů připravovali nejen různé
léky, ale také kouzelné nápoje a lektvary.
