"Muži
a ženy, zvláště osoby zlovolné, k takové cestě potřebují mast, ona
Unguentum pharelis zove a ze sedmerého koření se míchá. Každá ta bylina
se musí právě ve svůj den trhati... Z koření toho, krve ptačí a
zvířecího sádla pak se masti dělají. Do podrobného líčení se ale
nepustím, by se tím někdo nezvrhl. Když se jim zachce, potřou tím lavici
či stolec, hrábky nebo pohrabiště a letí pryč. Není to nic jiného než
nigromantie (černokněžnictví) a co nejpřísněji se to zapovídá."
Unguentum pharelis - Kniha veškerého zapovězeného umění, bezbožnictví a kouzel
(1456) od Johannese Hartlieba
Ačkoli
za kouzelné byly v dějinách označeny vskutku spousty rostlin, k výrobě
čarodějných mastí se hodil a používal jen omezený výběr speciálních
bylin. Jako komponenty vyvolávající vidiny a pocity levitace k nim patří
blín, rulík a mandragora z čeledi lilkovitých a dokonce i životu
nebezpečné, jedovaté byliny jako oměj, bolehlav a náprstník.
Vzhledem k obsahu silně psychoaktivních
alkaloidů se blín černý stal jednou z klasických čarodějných a
kouzlených bylin středověku. Rostlina je důležitou složkou tzv. létacích nebo též čarodějných mastí,
které se vařily z tuku (nejlépe z čerstvého lidského tuku oběšenců
sňatých ze šibenice nebo ještě raději z nekřtěňátek, případně se
používala náhražka z vepřového sádla) smíchaného s rozličnými přísadami
původu rostlinného, minerálního (s popelem, solemi) i zvířecího (s
netopýří krví, ropuším slizem, slimáky a podobnými lahůdkami). Když
takové "čarodějné mazadlo" vystydlo, potíralo se jím čelo, spánky a
intimní partie, přičemž se samozřejmě odříkávaly kouzelné průpovědi a
zaklínadla. Ta správná chvíle přišla asi po půlhodině. Tehdy mohla
čarodějnice nasednout na koště a vydat se na svůj domnělý let přímo za
knížetem pekel. Co se tam přesně dělo a ještě hodně dalšího z tzv.
čarodějné kuchyně, vzbuzovalo tenkrát lidskou fantazii stejně jako dnes.
A ledaco z toho, co se dodnes zveřejňuje jako "tajemství čarodějných
kuchyní", se opírá o středověké klerikálně zaměřené autory. Zasvěcenci
totiž návody na přípravu čarovných mastí nikdy nepsali, nýbrž si je
předávali ústně. Receptury odpovídaly účelu použití a místním botanickým
podmínkám. Aby mast vyvolala uvedený efekt čarodějného letu, musela
obsahovat nejméně jednu středoevropskou lilkovitou rostlinu (blín, rulík
či mandragoru). Avšak ani ty nejsilnější rostlinné drogy pochopitelně
nedokázaly zrušit fyzikální zákony: létání čarodějnic je metaforou pro
halucinogenní drogové opojení.
Pak provoněl libý van
Nebesa jakož i zemi
Homér, Ílias XIV, 8.století př.n.l.
Létací
masti znalo lidstvo již dávno předtím, než inkvizice napřáhla kladivo
na čarodějnice a začala se jím kolem sebe ohánět. Prvním, kdo se zmiňuje
p jistém oleji, s nímž z Olympu létala bohyně Héra za Diem na pohoří
Ída, je otec literátů Homér.
První
středověký návod na přípravu čarodějné masti zveřejnil dvorní lékař
Wittelsbachů, spisovatel a diplomat, doktor Johannes Hartlieb
(1400-1468) ve svém díle Das Buch aller verpoten kunst, ungelaubens und der zauberey
(Kniha veškerého zapovězeného umění, bezbožnictví a kouzel). V receptu
není řeč ani o blínu, ani o dalších lilkovitých či jiných prudce
jedovatých rostlinách. Ty se objevily až později, ve zprávách o
kouzelných mastech a čarodějných prostředcích, např. v knihách lékaře
Johannese Wiera (1515-1588), jenže se intenzivně zabýval učením
Paracelsovým, ale také v mistrovských dílech Shakespearových (Hamlet) a
Goethových (Faust). V průběhu dějin bijci čarodějnic a přírodozpytci
označili nebo interpretovali jako součást silně narkotických a
jedovatých bylin jako blín, oměj a bolehlav se v čarodějném závaru
objevily i ingredience tak nevinné jako topolové listy, sléz či měsíček.
Pronásledování
čarodějnic má ve své historii jen jediný doložitelný případ, kdy byla
halucinogenní mast skutečně objevena. V roce 1545 dali církevní náhončí
čarodějnic v Lotrinsku zatknout manželský pár, který byl obviněn, že
očaroval lotrinského vévodu jakousi mastí, což oba manželé na mučidlech
doznali. Při domovní prohlídce byla mast skutečně nalezena a pak ji
převzal osobní papežův lékař Andrés de Laguna, aby provedl rozbor. De
Laguna vyjádřil názor, že v masti je pravděpodobně obsažen bolehlav,
mandragora a blín. Jak se na vědce sluší, rozhodl se svou hypotézu
potvrdit zkouškou a za pokusnou osobu si ironií osudu vybral katovu
manželku, kterou mast uvrhla do tři dny trvajícího stavu hlubokého
bezvědomí. Když se žena ze svých mdlob konečně probrala, mluvila o
"libých snech" a byla rozladěna, že ji z příjemných erotických zážitků
vytrhli.
- Solsequim ("za sluncem jdoucí"): pampeliška lékařská (Taraxacum officinale), měsíček lékařský (Calendula officinalis) nebo čekanka obecná (Cichorium intybus)
- Lunaria ("měsíční bylina"): podezreň královská (Osmunda regalis) nebo měsíčnice (Lunaria)
- Verbena ("železná bylina"): sporýš lékařský (Verbena officinalis)
- Mercurialis ("Merkurova bylina"): bažanka roční (Mercurialis annua)
- Barba Jovis ("Jupiterovy vousy"): netřesk střešní (Sempervivum tektorum)
- Capillus Veneris ("Venušiny vlasy"): netík vlas Venušin (Adiantum capillus-veneris)
"Masti tak silní a mocné, že věci nejpodivuhodnější shledati umožňují."
Unguentum sabbati - čarodějná mast podle Johannese Wiera (1515-1588)
- Cicuta: bolehlav plamatý (Conium maculatum)
- Lactuca: locika jedovatá (Lactuca virosa)
- Portulaca: šrucha zelná (Portulaca oleracea)
- Solanum somniferum fructus: (Withania somnifera) nebo rulík zlomocný (Atropa bella-donna)
- Opium thebaicum: mák setý (Papaver somniferum)
- Papaver ruber: mák vlčí (Papaver rhoeas)
- Hyoscyamus: blín černý (Hyoscyamus niger)
Unguentum populi - Apoštolská nebo též Topolová mast dle spisu Johanna con Cube: Gart der Gesuntheit (Sad zdraví), 1485
- pupeny topolu černého (Populus nigra)
- listy máku setého (Papaver somniferum)
- listy netřesku střešního (Sempervivum tektorum)
- listy lociky jedovaté (Lactuca virosa)
- listy vstavače nachového (Orchis purpurea)
- listy blínu černého (Hyoscymus niger)
- listy mandragory lékařské (Mandragora officinarum)
