Mezi evropskými čarodějkami křesťanského období se nejobvyklejší
metodou, jak se dostat do změněného stavu vědomí, stala směs
psychoaktivních rostlin, z nichž se vyráběla halucinogenní mast.
Základními složkami těchto směsí byli blín a rulík zlomocný. Mast si
poté čarodějky roztíraly po těle a vyvolávaly si tak halucinace a
narkotický trans.
Antropolog a
novodobý šaman Michael Harner podotýká, že psychoaktivní vliv masti mohl
být zvyšován její aplikací přes vaginální membránu pomocí pomazané
hůlky nebo násady koštěte. Tato možnost nejenom vysvětluje fungování
masti na chemické úrovni, ale rovněž objasňuje časté sexuální fantazie
související se sabaty - rituálními setkáními čarodějnic a "démonů".
Dalším společným zážitkem čarodějnic, alespoň podle jejich výpovědi před
inkvizicí, bylo, že měly sexuální styk s Ďáblem, který měl bolestivě
ledový penis. Tuto drobnost Sigmund Freud ke svému velkému rozčarování
nedokázal nikdy objasnit. Nicméně by mohla souviset se zasouváním násady
koštěte doprovázenými změnami tělesné teploty v důsledku počátku
působení drog.
Zdá se, že neexistují
žádná svědectví o náhodně otravě, kterou by si tímto mazáním
čarodějnice způsobily, což je dosti zajímavé, vezmeme-li v úvahu velké
množství potenciálně nebezpečných rostlin ve směsi obsažených. Vyplývalo
by z toho, že příprava směsi musela probíhat velmi přesně, neboť blín a
rulík zlomocný mohou mít ve vyšších dávkách smrtelné účinky. Z řady
záznamů o ohlášených případech je však zjevné, že ženy používající tyto
drogy se dostávaly do silného transu, v němž (buď přímo ony, nebo
alespoň jejich spirituální těla) odlétaly na sabaty.
Existuje
řada prvků spojujících vědmy vikinských časů s pozdějšími čarodějnicemi
křesťanské Evropy. Zaprvé a nejzřetelněji: obřad seidr praktikovaly takřka ženy a čarodějnictvím se rovněž zabývaly většinou ženy. Zadruhé jak obřad seidr,
tak slet čarodějnic na sabat (kde se setkávaly s démony a účastnily se
imaginárních orgií) zahrnují stav transu. V obou případech měl tento
trans výrazný sexuální podtext. A zatřetí, hůl severských vědem měla
svůj ekvivalent v košťatech čarodějnic. V šlesvické katedrále v severním
Německu můžeme spatřit zajímavé zobrazení severské bohyně Frigy z
12.století. Je na něm zpodobněna obkročmo na koštěti po způsobu
čarodějnic. Hůl i násada mohly být při magických obřadech používány jako
falická náhrada. A konečně, vědmy i čarodějnice požívaly blín a jeho
psychoaktivní vlastnosti k vyvolání transu. Jen těžko lze uvěřit, že
všechny tyto paralely jsou pouhou náhodou.
Halucinogenní
drogy a sexuální extáze nebyly jedinými způsoby vyvolávání transu. Buď
samostatně, nebo společně s nimi se používaly i jiné techniky. Starověká
zaříkadla mají řadu vlastností zpracovaných tak, aby navozovaly trans.
Jednou z nich je opakování, stejně důležité pro vědmy jako dlouhé
bubnování pro šamany. Pro vědmy je významné opakování stejných slov či
stejných podobných frází znovu a znovu. Jde o ukázku síly sugesce, tedy
čehosi, co dnes nazýváme autohypnózou. I v dnešní době se někteří lidé
připravují na splnění závažného úkolu nebo činu opakováním své vlastní
soukromé mantry. Text jakéhokoliv zaříkadla bychom mohli přirovnat ke
scénáři hry. Ať jsou napsaná slova sebesilnější, je na herci, aby je
oživil silou svých citů. Stejně tak vědmy musely svá zaříkadla pronášet
tak, aby vyvolaly podobné vzedmutí pocitů. Musely se dostat do změněného
stavu mysli, aby se mohly pokusit realizovat své cíle nebo cíle svého
klienta.
Rovněž můžeme zaznamenat zachování pohanské meditace a rituálu útisety.
Roku 1566 v Dorsetu, během výslechu muže jménem John Walsh, bylo
zjištěno, že se čarodějnictví naučil "tří víl, bílé, zelené a černé".
Údajně se s nimi scházel "na kopcích na místech velkých hromad hlíny,
jmenovitě v Dorsetshire". Můžeme předpokládat, že "velké hromady hlíny"
byly prehistorické mohyly, které se na kopcích a pláních zmíněného
hrabství dochovaly dodnes. V jiných případech se místní lidé těmto
místům síly vyhýbali. Robert Kirk v knize Tajné společenství elfů, faunů a víl
napsal: Najdeme řadu míst nazvaných Vílí vrchy, která horalé považují
za hříšná a nebezpečná a neberou z nich ani hlínu, ani dřevo. Pověrčivě
věří, že v nich dlí duchové jejich předků". Také ve francii se v
místních zvycích objevuje úzké spojení mezi menhiry, dolmeny a
čarodějnickými sabaty, přičemž některé z těchto památek jsou nazývány
Kámen sabatu nebo Čarodějnická kuchyně.
