Symbolika: nadvláda, úřad moci, moc
Božstvo: Bohové bouře:
Perun (Slované, Baltové), Taara (Estonci a Finové), Thor (seveřané),
Donar (Sasové), Taranis (Keltové), Zeus (Řekové), Jupiter (Římané). Agrární božstva: Mars Silvanus (Římané a Keltové), Zelený muž (angličtí Keltové)
Planeta v astrologii: Mars
Všechny
evropské a indoevropské kultury doby bronzové spojovaly dub s bohy,
kteří mají moc nad počasím, zejména s bohy bouře a blesku: dub je totiž
silně elektricky vodivý, má hluboko zapuštěné kořeny a rád roste nad
spodními prameny, a proto do něho skutečně blesk uhodí častěji nežli do
jiných stromů. Dub byl zasvěcen bohům oblohy jako např. slovanskému a
pobaltskému Perunovi, severskému Thorovi, saskému Donarovi a keltskému
Taranisovi. Hlavní význam bohů počasí spočívá v jejich moci ovlivnit
sklizeň, která byla základním zájmem člověka, chtěl-li přežít. Zeus
(římský Jupiter) byl bohem blesku a ve starém Řecku se stal nejvyšším z
bohů. Jeho kariéra započala ve slavném věšteckém háji Dódóna a jeho
stromem byl dub.
Vedle zemědělství se dub
uplatňoval také ve válce, a to opět ve všech kulturách od nejstarších
časů až po dobu poměrně nedávnou - dubového boha bouře lidé např.
vzývali, aby použil svou moc, s níž vládne blesku, a srazil nepřítele,
nebo se jeho pevné dřevo používalo na stavbu opevnění nebo bitevních
lodí. Ještě jednou pak dosáhl vojenské slávy v 17. a 18. století, když
návody západní Evropy kácely své dubové lesy a budovaly své velké
flotily.
Dub sám, ale není žádný "bojovník".
Poskytuje útočiště pro více než 500 druhů hmyzu a dalších bezobratlých,
nemluvě o mnoha ptácích a savcích. Společně s dlouhým seznamem
ekologického užitku, který poskytuje, se dub zdá mít vlastnosti spíše
pečovatelské, rodičovské. Není tedy nikterak překvapující, že staří
Galové a Římané spojovali dub s Martem Silvanem, bohem úrody a
léčitelství. Dub byl důležitou součástí statku, kde měl roli živitele.
Když se měl bůh dubu odebrat do boje, váhal, ale nakonec se Mars přece
jen stal bohem války a v kulturní historii dubu se tento přechod od
pluhu k meči odráží.
V pozdějších stoletích a dále na sever,
např. ve Velké Británii a v Německu, se Silvanus opakovaně projevoval
jako Zelený muž anebo lovec Hern. Dvě významné legendární postavy
spojené s dubem jsou král Artuš, který shromáždil své rytíře kolem
kulatého stolu (který, jak se traduje, byl udělaný z dubu) a Robin Hood,
který žil mezi duby v Sherwoodském lese. Jak král Artuš, tak Robin Hood
ztělesňují rovnováhu svou stránek dubové tradice: pečovatelské,
rodičovské schopnosti a schopnost bojovat nelítostně, když si to
spravedlnost žádá.
V posledních několika staletích byl ale
stejně význam dubu ve starověkých kultovních praktikách hodně přeceněn.
Ve středověku měli evropští překladatelé rukopisů tendenci nazvat každý
významný strom "dubem" (stejně jako každé červené ovoce pro ně bylo
"jablkem"). A tak bychom si "duby", o kterých se zmiňuje Bible, měli
představit jako "posvátné stromy".
I když sladké žaludy dubu druhu Quercus rotundifolia
byly životně důležitou součástí jídelníčků starých Řeků, nedá se na dub
vždycky tak úplně spoléhat, protože např. "Diovy žaludy" se říkalo i
jiným jedlým oříškovitým plodům, např. vlašským ořechům a kaštanům
jedlým. Římští spisovatelé často zaměňovali řecký výraz pro dub, drys, se slovem drus,
což znamená "posvátný strom" - etymologická spřízněnost obou slov
naznačuje možné prehistorické spojitosti mezi dubem a božstvy.
Moderní,
neopodstatněné klišé o silném spojení mezi keltskými druidy a dubem ve
skutečnosti vděčí za existenci Pliniovi staršímu (23-79 př.Kr.), který
psal také knihy o přírodovědě. Právě on vykouzlil obraz galských druidů,
jak zlatými srpy osekávají jmelí z dubů. Plinius v Galii nikdy nebyl a o
této praxi věděl z doslechu. Dokonce prohlašoval, že se to děje po celé
Galii a úplně přitom ignoroval skutečnost, že kmeny jako např.
Arvernové ("olšoví lidé") nebo Eburonové ("tisoví lidé") považovali za
posvátné jiné stromy. Plinius také tvrdil, že samotné slovo "druid"
možná vzniklo z řeckého drys - což není pravda (viz Strom poznání)
