Jaro
Kulturám, které vznikly v severních klimatických podmínkách, se zdálo, že se život na jaře probouzí ze smrti. Při oslavě příchodu jara hrály často posvátné stromy zvláštní roli.
Na Britských
ostrovech a v severní a střední Evropě lidé v předkřesťanské době také
oslavovali příchod jara. Věřili, že jejich plodnost souvisí s plodností
přírody. Rovněž se věřilo, že rostliny mají moc nad rozmnožováním lidí
(a také jiných živých tvorů). Staré rituály (obvykle oslavované prvního
května nebo o svatodušní neděli), tak sváděly dohromady stvoření
rostlinného i živočišného života. U Keltů byla soulož lidí v posvátných
hájích často součástí regenerujících jarních rituálů, ale po nástupu
křesťanství se od těchto zvyků většinou upustilo.
Obyvatelé
severní Evropy prováděli jarní rituály řadou způsobů, mnohé z nich se
dochovaly dodnes. Např. na území dnešního Spojeného království, Švédska,
Německa, Rumunska, Francie a Ruska chlapec ozdobený zelenými listy a
větvemi - představující ducha vegetace - chodil od domu k domu a
přijímal dárky ve formě jídla. Tato postava byla známá pod mnoha jmény.
Pro staré Kelty ze severu to byl Ésus, bůh jara, nebo Cernunnos, bůh
lesa. Jiní jej znali jako Zeleného mužíčka, Jacka-in-the-Green, Májového
krále nebo Krále svatodušních svátků. Můžeme se domnívat, že legendární
Robin Hood byl podle britské tradice původně duchem stromu, kterého
lidé uctívali v tradičních rituálech jara. Věnec z hlohu, který byl
častou součástí oblečení Zeleného mužíčka, symbolizoval vracející se
léto.
Májky
V mnoha komunitách se strom nebo keř (známý dodnes jako májka nebo hlohový keř) přinášel do vesnice a nosil od domu k domu. Tento zvyk měl původ ve víře, že duch stromu má oplodňující schopnosti a může zajistit bohatou úrodu, plodnost stád a lidí. Na jaře vždy ve vesnici stavěli na otevřené místo nebo vesnické náměstí májku. Lidé přinášeli stromu různé obětiny včetně listů, vaječných skořápek, stuh, kovových tretek, proužků látky a malých kytiček. Po oslavách ve formě modliteb, přinášení obětin, zpěvu a tance se strom často spaloval. Pálení májky možná symbolizovalo sluneční zář a naději, že úroda se na jaře a v létě bude těšit z jeho dostatku.
V
některých komunitách byla později vztyčována trvalá májka, která byla
často zdobena chvojím, aby připomínala živý strom. Někdy se k vrcholu
májky přivazoval skutečný stromek symbolizující živý strom.
V
některých společenstvích se májka nejdříve nosila od domu k domu, teprve
potom byla postavena na vesnické návsi. Jinde se májka nebo hlohový keř
zasazovaly do země před každým domem. Měly přinést obyvatelům trvalé
požehnání zdraví a hojnosti.
Zima
V severní Evropě se konal obřad, který se vyvinul v současné zvyky oslav vánočního stromu. Stálezelené stromy jako smrk, jedle a borovice symbolizovaly věčný život pro Kelty a Galy podobně jako pro mnohé kmeny amerických Indiánů.
Vzestup křesťanské nadvlády v Evropě byl spokojen jak s rozsáhlou destrukcí posvátných stromů a hájů, tak silnou kampaní za zničení a diskreditaci přírodních forem uctívání - zvláště forem, které měly vztah k posvátným stromům, pramenům a kamenům. Mnoho takových obřadů jako ten, ze kterého se vyvinul oslavy vánočního stromu, křesťané zařadili do nových, pro církev přijatelných způsobů myšlení. Jeden germánský mýtus o svatém Winifredovi popisuje původ vánočního stromu, který upravuje dávnou druidskou víru na současnější křesťanské myšlení:
"Svatý Winifred plný náboženského nadšení a přání zničit pohanské formy bohoslužeb se odvážil jednoho Štědrého dne vzepřít starým bohům a skácel posvátný dub druidů. Ze středu skáceného stromu vyrostla mladá jedle se zářícími světly na větvích a tváří malého Krista nad ní. Svatý Winifred dal strom svým následovníkům jako symbol nového ducha náboženství - mladý strom označuje Krista jako dítě, světla na zelených větvích jsou světly věčného života v duši člověka."
