V Kosmově kronice i v dalších písemných pramenech, které vzešly z
prostředí církve, se opakují nářky nad tím, že se lidé během zábavy
oddávají pohanským rituálům. Podobné zprávy je však třeba přijímat s
určitou rezervou. Období misionářských snah církve skončilo v 10.
století, kdy většina národů střední Evropy přijala křesťanství. Aby
mohla církev zdůrazňovat význam svého působení, změnila se dikce. Již se
nešířila víra mezi věřícími, ale církev bojovala s pozůstatky pohanství
(a když v dalších stoletích nemohla už s touto tezí obstát, přišla s
ďáblem a upalováním čarodějnic). Propagandistickou tezi o boji s
pohanskými přežitky převzali snad všichni církevní autoři. Ze svého
pohledu měli do jisté míry pravdu, ale z pohledu zbytku společnosti
nešlo vůbec o záležitost ideologie či věc víry.
Během
roku lidé slavili různé svátky a přitom provozovali tradiční, často
magické rituály, stejně jako to dělali jejich předkové. I když přijali
křesťanství, zamýšleli se nad tím, zda je jejich zábava v souladu s
učením církve, nebo zda je pohanská. Navíc v ní neviděli nic špatného
ani venkovští duchovní., kteří se jí dokonce účastnili. Spolu se svými
věřícími se bujaře a stejně nevázaně bavili.
Lidé
žili obklopeni světem pověr, které pro ně představovaly skutečnost, a
je nesporné, že podobným pověrám věřili i představitelé církve. Bujaré a
necudné zábavy, doprovázené magickými rituály, byly proto pohanstvím
jen v očích několika vzdělaných teologů. Lidé sami to tak necítili a
všichni byli přesvědčení, že se baví křesťansky. Není tedy pravda, že by
tajně (a křesťanské církvi navzdory) provozovali pohanské obřady.
Dělali jen věci, které se mravokárcům nelíbily.
Ostatně
ani sama církev nebyla jednotná a důsledná v pohledu na to, co je při
zábavě a oslavách pohanské. Mnozí církevní učenci byli tolerantní a
chápali, že pro lidi je důležité uctívání různých symbolů (jako byl
konec zimy, sklizeň obilí, slunovrat apod.), neboť to úzce souvisí s
jejich obživou. Současně jim bylo jasné, že církev nedokáže některé
zvyklosti beze zbytku vymýtit. Po staletí proto trpělivě začleňovala
tradiční předkřesťanské rituály do rámce oslav liturgického roku, aby
jim dala nový křesťanský smysl a obsah.
Není
náhoda, že se termíny většiny velkých křesťanských svátků kryjí s
dávnými římskými nebo židovskými svátky. Řada předkřesťanských rituálů
měla dokonce tak hluboký symbolický význam, že je církev převzala a
provozovala v křesťanském hávu (svěcení chleba, vody, svící, ohně,
kočiček, pohazování kněze obilím atd.) Rovněž mnoho obyčejů z původní
lidové zábavy vstoupilo do života církve (koleda aj.).
Ve
středověku dokonce po určitou dobu existovala snaha přenést veškerou
lidovou zábavu do prostoru chrámu a organizovat ji pod patronací kněží.
Ve Francii se kláštery pokoušely organizovat vlastní masopusty pro
věřící, aby je dostaly z ulic do kostela. Nic z toho se církvi
nepodařilo. Lidé si svou rozpustilou zábavu nenechali v žádné zemi vzít.
Jediné, co se církvi podařilo, bylo podřízení termínů lidových svátků
liturgickému kalendáři (který jim dával alespoň zdání církevního
smyslu). Zábava a oslavy raného středověku nebyly zdaleka tak těsně
propojeny s církevním životem, jako tomu bylo později v baroku.
"Za
časů knížete Břetislava II. … též i pověrečné zvyky, jež vesničané,
ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím,
že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali,
dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle
pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro
odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile
provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky
na tvářích."
(Kosmova Kronika Česká)
