Novodobou vlnu a kult neopohanství a čarodějnictví, rozšířený
zejména v anglosaských zemích, mají zřejmě na svědomí ambice a spisy
několika výrazných osobností, které si poměrně rychle dovedly získat
spousty stoupenců; jen v USA je prý dnes na sto tisíc neopohanů. Konají
své slavnosti, které "zcela změnily tvář pohanského hnutí" a vytvořily
národní pohanské společenství. Ne všichni pochopitelně mohou být
označováni za čaroděje a čarodějnice (počet žen převažuje), ale určitý
počet z nich se ztotožňuje se zásadami víry, které zasvěcenci říkají "řemeslo" a ostatní lidé prostě čarodějnictví. Toto náboženství se stalo v posledních letech známé pod názvem wicca.
Toto slovo podle obecnějších názorů znamená ve staroangličtině (nikoli
prý v keltštině) čaroděje, a fundovaní filologové poukazují na
indoevropské kořeny wic a weik, znamenající "ohnout,
otočit". Podle moderních wiccanů nejsou čarodějnice ani ježibaby z
perníkové chaloupky, ani svůdné krásky jako Kirké, ale osoby, které
dokáží pomocí magie měnit skutečnost.
V
polovině 70.let 20.století dalo ministerstvo obrany USA svolení k
prohlášení Wiccy za platnou církev a Pentagonem pověřená čarodějnice
(Lady Theos) zrevidovala kapitoly o čarodějnictví v příručce pro
vojenské kaplany.
U kolébky Wiccy stála britská antropoložka a egyptoložka Margaret Murrayová,
která se dala na počátku 20.století do bádání o původu a historii
čarodějnictví a prošla množství spisů inkvizice - v údajném uctívání
ďábla odhalila, že šlo o někdejší prapůvodní představu rohatého boha
kultu plodnosti, pohanské božstvo, které nevzdělaní inkvizitoři
překroutili v představu Satana jako ztělesnění zla. Toto božstvo mělo
také svou ženskou podobu, jak vyplynulo z dalšího studia dokumentů, a to
byla jakási středověká verze bohyně lovu Artemis čili Diany. Podle
Margaret Murray bylo čarodějnictví "nejstarším náboženstvím západní
Evropy", sahající až 25 tisíc let do minulosti, přetrvávající jen v
pověrách a pověstech o elfech a vílách. Pro pochmurné inkvizitory prý
muselo být toto "radostné náboženství" se svými vlastnostmi, reji a
sexuální volností zcela nepochopitelné a proto se je snažili vypálit až
do kořenů.
V r.1921 pak tyto své názory publikovala ve své knize Čarodějnický kult v západní Evropě (The Witch Cult in Western Europe),
která se u kritiků nesetkala s velkým ohlasem a byla dokonce označena
za "nudnou slátaninu". Ale získala své stoupence. které v této knize
nacházeli určitou shodu s dílem amerického spisovatele Charlese Lelanda, o 20 let starším spisem Aradia,
stylizovaným jako domnělý překlad italské čarodějnické příručky s mýty a
zaklínáním: podle jedné pověsti o schůzce bohyně Diany s bohem Slunce
Luciferem, ze kterého se zrodila Aradia, první čarodějnice na světě, jež
odhalovala lidstvu tajemství čar a kouzel.
Přesto,
že šlo o naprostý a neseriózní výmysl a podvrh, inspirovala tato kniha
vznik mnoha rituálů dnešních moderních čarodějnic. Daleko cennější bylo
dílo Roberta Gravese Bílá bohyně (The White Goddess)
z r.1948, kde se autor snaží dokázat existenci jakéhosi starobylého
kultu matriarchální měsíční bohyně. Přesto, že i tuto knihu považovali
wiccani za zdroj inspirace, sám Graves této módní vlně wiccy nepropadl;
naopak vyzýval v r. 1964 praktikanty wiccy, aby ji brali spíše jako žert
a hry.
Zcela jiného mínění byl ale největší britský znalec čarodějnictví Gerald Brosseau Gardner (1884-164) autor knihy Čarodějnictví dnes (The Witchkraft Today)
z r.1954, ve které se plně zastal závěru Margaret A. Murrayové, že
čarodějnictví bylo a stále je náboženstvím, a on že o tom něco ví,
protože je sám čarodějem. Vydání knihy usnadnilo to, že v r.1951
prohlásil britský parlament zákony proti čarodějnictví z r.1735 za
neplatné v domnění, že je čarodějnictví po třech stech letech persekuce a
dvou stech letech mlčení dokonale mrtvé. Aby nebylo, o to se postaral
právě Gardner, a to jak svou další knihou z r.1959 Smysl čarodějnictví (The Meaning of Witchkraft),
tak konečně i katechismem wiccy a jakousi biblí moderních čarodějů
napsanou v jakési imitaci alžbětinské angličtiny, obdařenou 162 tzv.
Zákony bratrstva, a nazvanou Kniha stínů (The Book of the Shawows). Gardner se ji ovšem pokoušel vydávat za čarodějnický zápisník ze 16.století.
Podle
této knihy pak se setkávaly současné čarodějnice na svých sabatech,
vedených kněžkami. Uctívali boha lesů a Trojitou bohyni plodnosti a
znovuzrození. Nahé v kruzích o průměru tří metrů probouzely sílu svých
těl zpěvem, tancem a meditací. Slavily osm nestarších slovanských svátků
Evropy, zejména slunovraty a Valpuržinu noc z 30.dubna na 1.května, kdy
byly konány zvláštní mše, a shromažďovaly se i k přijímání nových
členů, na svatbách členek a podobně. Ta předepsaná nahota vzbudila zprvu
velkou kritiku a pohoršení, ale Gardner tvrdil, že oděv zabraňuje
uvolnění psychických sil a že s odložením šatstva odkládá čarodějnice i
svůj každodenní život. Nahota podle něj znamená návrat do dob, kdy
"člověk ještě neztratil svou nevinnost". Na sklonku svého života se
Gardner uchýlil na ostrov Man, kde založil čarodějnické muzeum, údajně
poblíž místa, ke byly ve středověku dvě čarodějnice upáleny.
Jeden
z Gardnerových kritiků Aidan Kelly, zakladatel Nového reformovaného
ortodoxního řádu Zlatého úsvitu, odnože čarodějnického bratrstva, napsal
a doložil, že si Gardner celé to moderní čarodějnictví vymyslel, a že
pro Gardnerovo tvrzení o kořenech ve starobylém náboženství Evropy
neexistuje ani ten sebemenší doklad. Nejde o navázání na náboženství s
tisíciletou tradicí, ale o současnou slátaninu.
Zdaleka
ne všechna společenství soudobých čarodějnic se řídí gardnerovskými
rity, mnohá si vytvářejí vlastní rituály podle keltských, skandinávských
a germánských tradic. Taková je např. skupina známé čarodějnice
maďarského původu, která si říká Zsuzsanna Budapest, nejvyšší kněžka
Prvního sboru Sesan B. Anthonyové.
Současnost
Rozmanitost wiccy odráží individualistickou povahu čarodějnictví.
"K pravdě vedou mnohé cesty" říká Selena Foxová, zakladatelka jedné z
wiccanských tradic. Všeobecně je ale přijímán hlavní wiccanský zákon:
Jestliže nikomu neuškodíš, čiň co chceš.
Málokterá čarodějnice by také nesouhlasila se shrnutím základů víry formulovaných Margot Adrerovou:
"Svět
je posvátný. Příroda je posvátná. Tělo je posvátné. Sexualita je
posvátná. Myšlení je posvátné. Představivost je posvátná. Ty jsi
posvátná. Duchovní cesta, která nestagnuje, vede konečně člověka k tomu,
aby pochopil svou vlastní božskou přirozenost. Ty jsi Bohyně. Ty jsi
Bůh. Božství je právě tak ve tvém nitru jako kolem tebe."
Moderní wicca uznává tři filozofické předpoklady:
1. Animismus, což je myšlenka, že všechny věci, i zdánlivě neživé jako skály a stromy mají vlastní duši.
2. Panteismus, domněnka, že božství je nedílnou součástí přírody.
3. Polyteismus, přesvědčení, že božství je rozmanité a mnohonásobné.
Wiccanské
víře se také říká "náboženství žen" (asi to odpovídá feministickým
snahám v Americe) a je prosté patriarchálního zřízení a hierarchie,
které jsou tak charakteristické pro křesťanství. Spisovatelka Monika
Wittigová oslovuje své čtenářky:
"Byl
čas, kdy jste nebyly otrokyněmi, vzpomeňte si na to. Byly jste
nezávislé, plny smíchu, koupaly jste se nahé. Víte, jak se vyhnout
setkání s medvědem na lovu. Znáte zimní strach z vyjících vlků. Ale
dokážete zůstat celé hodiny sedět v koruně stromu a čekat na úsvit.
Říkáte, že tento čas nelze popsat slovy, že nikdy nebyl. Ale vzpomeňte
si, pokuste se vzpomenout. Nebo, když to nepůjde, si ho vymyslete."
Ale
tisíce dnešních čarodějnic nejsou feministkami: wiccanská víra dává
dostatek prostoru k tomu, aby uspokojila tužby čarodějnic různých názorů
a přesvědčení.
Ačkoli u hnutí wicca existuje mnoho různých odnoží, můžeme rozlišit pět základních:
1. Gardneriánská wicca
2. Alexandrijská wicca
3. Dědičná wicca
4. Tradiční umění
5. Dianická wicca (Feministické umění)
A jak to mám já?
Už dávno nejsem wiccanka. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale razím si už svůj vlastní směr. Používám něco z toho a jiné zase z onoho. A kdybych to nějak musela nazvat, tak bych ten svůj směr nazvala Babajagismus :) Takže jsem taková Baba Jaga :)
