Obsahové látky v rostlinách

Vitaminy

Patří k nejdůležitějším složkám výživy. Protože si je nemůžeme sami vytvářet ve svém těle, musíme mu je denně dodávat. Všeobecně známý je vitamin C, který posiluje obranyschopnost. Ve vysoké koncentraci je obsažen v šípcích a plodech rakytníku řešetlákového. Méně známý, ale pro srážlivost krve nepostradatelný je vitamin K, vyskytující se např. v kopřivách.

Silice (éterické oleje)

Jsou vonné látky rostliny a jsou obsaženy v listech, květech, semenech a kořenech. Vzhledem ke své prchavosti a mastnotě se nazývají také éterické oleje (na rozdíl od mastných olejů). Obvykle jsou tvořeny bohatými směsmi různých látek hlavně terpenického charakteru a často se považují za odpadní produkty metabolismu. Hromadí se v mezibuněčných prostorech, v kanálcích, siličných nádržkách, ve zvláštních trichomech, papilách a žlázkách. Jde o tekuté těkavé látky většinou palčivé chuti a vesměs příjemně aromaticky vonné. Mají význam při vábení hmyzích opylovačů, fytoncidní funkci v ochraně před mikrobiálními, houbovými a živočišnými patogeny atd. Chrání rostliny před žírem hmyzu, plžů, ptáků a savců.

Časté uplatnění nacházejí silice ve farmacii, v kosmetickém průmyslu a v potravinářství. V bylinkové kuchyni je využíváme jako aromatické látky nebo koření. Nacházejí se v rostlinách čeledí miříkovité, kakostovité, hluchavkovité, růžovité a dalších. K nejznámějším patří silice skořicová, citronová, rozmarýnová, chmelová, kafrovníková, eukalyptová, kmínová, anýzová atd. Více či méně jedovaté silice obsahují některé druhy čeledí cypřišovité, mrkvovité, hvězdnicovité a další. Známými příklady jsou silice růží, šalvěje, máty nebo heřmánku.

Sulfidy

Sirné sloučeniny, které se vyskytují především v různých druzích česneků, jako jsou česnek medvědí, česnek kuchyňský nebo cibule kuchyňská. I jim se připisují antikarcinogenní účinky

Saponiny

Saponiny jsou látky glykosidní povahy, které byly rovněž prokázány u mnoha druhů rostlin. S vodou tvoří pěnivé, mýdlové opaleskující roztoky (lat. sapo = mýdlo, odtud též "saponáty"). Ve Střední a Jižní Americe se používá oplodí plodů mýdelníku pravého (Sapindus saponaria) jako mýdlo, některé nejedovaté saponiny se používaly jako pěnící prostředky do zubní pasty, ústní vody, šamponů i jako náplň do hasících přístrojů.

Jedovaté saponiny vyvolávají v krvi rozpad červených krvinek a uvolnění hemoglobinu. Tím se vysvětluje i toxicita saponinů např. pro ryby - poškozují jim žábry. Vstřebávání saponinů z trávicího ústrojí člověka je však značně omezeno nebo se skoro vůbec nevstřebávají, takže při požití ústy zas tak moc neškodí, jelikož se do krve téměř nedostanou. Na druhé straně jsou mezi nimi i prudce jedovaté, a tudíž velmi nebezpečné látky, např. paridin ve vraním oku, cyklamin v bramboříku nebo githagin v koukolu. Dříve se vyskytovaly i vážné otravy moukou s rozemletými semeny koukolu. Některé dráždí pokožku i sliznice. Saponiny se vyskytují zvláště v rostlinách čeledi aralkovité, hvozdíkovité, prvosenkovité, růžovité, lilkovité a další.

Dnes se intenzivně studují, protože dávají naději, že s jejich pomocí lze posílit imunitní systém, snížit hladinu cholesterolu nebo že je lze použít při léčení rakoviny střev.Saponiny však nejsou zcela neškodné, protože narušují buněčné membrány červených krvinek, a proto je nelze použít intravenózně (přímo "do žíly").

Třísloviny

Chemické látky, které jsou obsaženy především v kůře, kořenech, listech a plodech rostlin. Jsou známy svými antibakteriálními účinky. Např. tanin v hroznech vinné révy, který zvyšuje skladovatelnost vína.

Kumarin

Vonná látka mařinky vonné, která je také široce rozšířena i jinde v rostlinné říši. Mnohé trávy a motýlokvěté rostliny ji též obsahují. Tato rostlinná látka dodává svou typickou vůni senu.

Hořčiny

Nejsou žádnou jednotnou chemickou skupinou. Mají chuť odpovídající jejich názvu, povzbuzují chuť k jídlu a podporují trávení.V širším slova smyslu se za hořčiny považují všechny hořké rostlinné produkty dráždící chuťové receptory (mají chuť odpovídající jejich názvu). Jsou rozmanitého chemického složení, a farmakologové je nazývají "amara". Hořčinami mohou být i některé silně hořké alkaloidy (chinin, strychnin, brucin). Hořčiny nebo rostlinné části, které je obsahují, se používají např. v čajových směsích, tinkturách, v extraktech a přidávají se i do nápojů (např. tonik), kromě hořké chuti jiné užitkové vlastnosti většinou nemají. Ve vyšších koncentracích jsou obsaženy např. v chmelu a řebříčku, v malém množství též ve květech sedmikrásek.

Alkaloidy

Alkaloidy patří k nejpočetnější skupině látek druhotného původu v rostlinách, pro člověka a zvířata jsou často a hodně jedovaté. Zpravidla jde o dusíkaté sloučeniny alkalické (zásadité) povahy tvořící většinou soli s organickými kyselinami (šťavelovou, mléčnou, jablečnou, citronovou, vinnou aj.).

Poměrně velké množství alkaloidů obsahují rostliny čeledi - lilkovité, makovité, toješťovité, kulčibovité, liliovité, okoličnaté a některé další. V rostlině se zpravidla vyskytuje více alkaloidů, přičemž jejich obsah u jednotlivých rostlin téhož druhu mnohdy kolísá. Většina alkaloidových rostlin je už dávno známa svou toxicitou, halucinogenními účinky, využitím v lidové medicíně i pro průmyslovou výrobu léčiv. Patří k nejsilnějším jedům v rostlinné říši. Smrtelnou dávkou může být již několik málo miligramů. Správně dávkované však mohou mít významné léčivé účinky a jsou obsaženy v důležitých lécích tišících bolest a v uklidňujících prostředcích.

K nejznámějším alkaloidům patří morfin obsažený v makovicích. Značná část morfinové produkce slouží k výrobě kodeinu využívaného v medicíně, např. k tlumení kašle, ale i k přípravě jednoho z nejnebezpečnějších narkotik - heroinu. Atropin, přítomný hlavně v bobulích rulíku, durmanu a blínu, působí na motorické oční nervy a rozšiřuje zřítelnice. Kokain (získávaný z jihoamerické koky) se užívá jako lokální anestetikum, vyvolává stav opojení. Rauwolfiový alkaloid reserpin snižuje krevní tlak, chinin je lékem proti malárii, kofein ze zrnek kávy, listů čaje a kakaových bobů povzbuzuje činnost srdeční nervové soustavy a srdce atd. Značnou jedovatostí se také vyznačuje akonitin z oměje, taxin z tisu, ricinin ze skočce, strychnin a brucin z kulčiby, nikotin z tabáku a další.

Glykosidy

Jde o látky složené ze dvou složek - cukerné (nejčastěji glukózy) a necukerné (nazývané aglykon), která je zpravidla účinná a nezřídka až prudce jedovatá; uvolňuje se hydrolytickým štěpením. Glykosidy, v rostlinách hojně zastoupené, mají většinou hořkou až palčivou chuť, specifickou vůni či zápach. Některé toxické glykosidy působí ve fyziologických dávkách na lidský organismus (resp. některé jeho orgány) příznivě, čehož se hojně využívá v medicíně. Řada z nich však nenachází pro svoji jedovatost v současné době uplatnění a lze na ně pohlížet jen jako na toxické agens.

Velmi toxické jsou např. kyanogenní glykosidy způsobující specifickou chuť a vůni hořkých mandlí, semen meruněk, broskví, slív aj. Nejčastější z nich, amygdalin, je znám již od roku 1830. Z kyanogenních glykosidů se hydrolýzou (působením enzymů) kromě glukózy odštěpuje vysoce jedovatý kyanovodík. Nacházejí se však v rostlinách v poměrně nízkých koncentracích a uvolňování kyanovodíku z nich je pomalý proces závisející na přítomnosti specifických enzymů, a proto obvykle nedochází ke kumulaci velkého množství tohoto jedu. Dosud bylo identifikováno přes 20 kyanogenních glykosidů asi ve 200 rostlinných druzích.

Pryskyřice a balzámy

Podobně jako silice se hromadí ve zvláštních vyměšovacích pletivech, pryskyřičných a balzamických kanálcích. Kromě těchto látek vznikajících metabolickou činností se tvoří a hromadí na poraněných částech rostliny tzv. patologické pryskyřice. Balzámy bývají medovitě zahoustlé viskózní tekutiny, pryskyřice jako pevné podíly jsou křehké a průhledné. Obsahují je mnohé jehličnany. Mezi pryskyřice se řadí i kaučuky.

Toxalbuminy

Rostlinné jedovaté bílkoviny typu globulinu, uložené coby zásobní bílkoviny především v embryu semene. Nejznámější je ricin v semenech skočce, robin a fasin v trnovníku akátu.

Jedovaté organické kyseliny

Nežádoucí typickou složkou oleje semen brukvovitých rostlin, včetně oleje řepkového, je kyselina eruková (existují i odrůdy bezerukové). Její jedovatost byla prokázána mj. u zvířat krmených stravou bohatou na tuto kyselinu. Široce rozšířená je kyselina aristolochiová, zvláště v druzích podražců kyselina šťavelová může vytvářet nerozpustné vápenaté soli, čímž v organismu člověka narušuje hospodaření s vápníkem. Šťavelan vápenatý, obsažený v některých rostlinách ve formě rafidů (jehlicovité útvary), drúz apod., způsobuje mechanické poškození sliznic člověka i zvířat. Nejvíce se vyskytuje v rostlinách čeledí šťavelovité, rdesnovité, kysalovité a áronovité.