Středověká lidová představa ztotožňovala čarodějnici s ženou,
která byla znalá kouzel a vládla temnými, magickými schopnostmi škodit. V
bezpočtu ság a pověstí - stačí jen připomenout pohádky bratří Grimmů -
jsou čarodějnice pravidelně líčeny jako strašné ženské bytosti
odpudivého vzhledu a zlých úmyslů, kterým se přičítá na vrub vše
nevysvětlitelné a nepříjemné. Čarodějnice musely pykat za nemoci,
nešťastné náhody, dokonce i za špatné počasí a následnou neúrodu. Osoby -
většinou to byly osaměle žijící ženy - které byly spojovány s čarami a
magií, se v období raného středověku našly takřka v každé středoevropské
vsi ještě dávno předtím, než je začala aktivně stíhat církev.
Pochopitelně neprávem, poněvadž ponětí o čarování a kouzlech měla
opravdu jen málokterá. Byly to smolařky vyřazené na okraj společnosti,
jež si z nich udělala obětní beránky, a podobně jako ostatní vesničané
bývaly negramotné. Trpěly však tím, že si jejich bližní své nedostatečné
vzdělání vynahrazovali fantazií spojenou s přiměřenou dávkou
senzacechtivosti a polopravd, povídaček a klevet, a tak dávaly
čarodějnicím podobu, která se skutečností neměla zhola nic společného.
Do němčiny se "čarodějnice" překládá výrazem Hexe, který pochází ze starohornoněmeckého hagazussa.
Toto slovo znamená "jezdkyně na plotě" a potvrzuje již v dávných dobách
rozšířenou představu té nejneuvěřitelnější ze všech čarodějných
schopností, totiž umění létat. Dnes víme, že čarodějnice ve skutečnosti
na žádném koštěti nelétaly (byl to pouze symbol masturbace), nýbrž že
jejich let mnohem spíše představoval cestu do jakéhosi niterního světa,
kam pronikaly, jestliže užily silných halucinogenních bylinných
přípravků, tzv. létacích mastí. Tedy let v drogovém opojení, svou silou
plně srovnatelný s tripy LSD, třebaže ho vyvolávaly jiné látky. Lidé o
takových farmakologicko-botanických souvislostech samozřejmě neměli ani
potuchy, a tak se domnívali, že čarodějnice je ve spojení s nějakou
vyšší mocí - Ďáblem. Tím se vzrušení z vymýšlení všemožných báchorek
ještě neobyčejně umocňovalo.
Duchovenstvo
a urozené panstvo v podstatě neměly důvod lidovou víru v čarodějnice
vyvracet. Právě naopak. Vždyť jim elegantně pomáhala odvádět pozornost
od skutečných příčit nouze a chudoby a dále upevňovala jejich vlastní
neomezenou moc. Středověká církev své pojetí čarodějnice vybudovala z
vzájemně nesourodých prvků. Patřily k nim hluboce zakořeněné lidové
pověry, dále zavrhování radosti a potěchy ze života hlásané mnišskými
řády, na němž stavělo učení o spolku s Ďáblem neboli tzv. démonologie, a
konečně inkviziční soudnictví, které mohlo osoby jiného smýšlení, lidi
odlišné nebo prostě jen nevítané, pronásledovat nařčením ze spolčování s
Ďáblem.
Roku 1252 zavedla španělská
inkvizice vyslýchací praxi mučením, čímž usnadnila vynášení "Božských
rozsudků", obvykle znějících "smrt upálením". Jen tak totiž bylo podle
katolické věrouky možno zachránit kacířovu duši před věčným zatracením.
Žalobcům v těchto procesech pochopitelně nešlo o skutečné blaho kacířovy
duše; jejich zájmem mnohem častěji bývalo zbavit se nežádoucích
politických odpůrců. Když lidé vyšetřovaní pro čarodějnictví řekli, že jsou nevinní,
byli mučeni tak dlouho, dokud se nepřiznali. Pak byli zabiti. Mučení
zahrnovalo např. natahování na skřipec, opakované ponoření do rybníka či
mučení vodou - do oběti se nalévalo obrovské množství vody.
Někdy
byli lidé obvinění z čarodějnictví vrženi do hluboké vody. Když
vyplavali, byli vinni a pak je oběsili nebo upálili na hranici. Ti
nevinní se utopili.
Ve
14. Století již stíhání čarodějnic nabylo takového rozsahu, že nám z
něj dodnes zůstalo oblíbené rčení o "středověkých honech na
čarodějnice". V rozbujení excesů, jejichž oběťmi se převážně stávaly
společensky nekonformní ženy, sehrála nezanedbatelnou roli kniha Malleus maleficarum
(Kladivo na čarodějnice), kterou roku 1487 vydali ve Štrasburku
dominikánští mniši a inkvizitoři Heinrich Institoris a Jacob Sprenger.
Spis plný pověr a satanského stihomamu pak sloužil až do 17. Století
jako všeobecně platný trestní zákoník a právní základ pro udavačství,
zkoušky k ověřování čarodějnictví, mučení a upalování na hranici.
Ostatně názor, že čarodějnictví je nutné potírat, zastávali i církevní
reformátoři Martin Luther (1483-1546-, Ulrich Zwingli (1484-1531) a Jan
Kalvín (1509-1564).
Procesy s
čarodějnicemi ve střední Evropě vyvrcholily v letech 1590-1630; poté již
různé společenské vrstvy tomuto běsnění vyhlásily válku. Spis Cautio criminalis,
hřímající proti praktikám čarodějnických procesů - pro jistotu anonymně
- čtyři roky před svou smrtí rýnský literát Friedrich von Spee
(1591-1635). Jeho pokračovatelem byl lipský rodák, právník a filozof
Christian Thomasius (1655-1728), první vysokoškolský učitel, který začal
roku 1687 v Halle nad Sálou přednášet německy a ve svém "učení o
přirozeném právu" požadoval vysvobození přirozeného práva ze spárů
teologie. Thomasius se stal jedním z průkopníků německého osvícenství,
jež mělo lidstvu ukázat východisko z "nedospělosti, kterou si samo
zavinilo" (Immanuel Kant). Postupný nárůst občanského osvobozování od
církevní nadvlády byl ženám trestaným za "čarodějnictví" zpočátku
prospěšný jen nepatrně. Inkvizice pak v Evropě pořádala svá tažení ještě
po celých sto let. Poslední čarodějnice byly upáleny roku 1782 ve
švýcarském Glarusu a roku 1793 v Poznani. Tím jedna z ponurých kapitol
církevních dějin skončila. Od 15.-18. Století padlo kladivu na
čarodějnice za oběť 30 000 "ďáblových nevěstek".
Avšak
víra v čarodějnice žije dodnes. Např. v Anglii vzniklo kolem roku 1930
magicko-okultní čarodějnické hnutí nazvané kult Wicca, které využívá
módní ezoterické vlny a získává stoupence po celém západním světě. Zda
se v těchto kruzích používají staré čarodějné byliny, není
nepravděpodobné ani nezákonné, ale nezasvěceným to tak jako už ve
středověku zůstává utajeno.
