Vlk

Vlk býval ve střední Evropě značně rozšířen, a proto není divu, že hraje velkou roli v pohádkách jako tvor člověku nebezpečný a že vždy vystupuje jako obraz nepřítele ve zvířecí podobě. Ani krvelační lidé proměnění ve vlky (vlkodlaci) nejsou v této souvislosti ničím překvapivým.

V severské mytologii bohové spoutají nebezpečného vlka Fenriho, který však při posledním boji Ragnaröku roztrhne svá pouta a nastane konec světa. Aby ho mohli bohové spoutat, tak bůh Týr musel obětovat svou paži. V severské mytologii najdeme i jiné vlky. Dva vlci Geri a Freki doprovázeli boha Ódina.

Antika vlka považovala za zvíře strašidelné a hrůzu vzbuzující, už pohled na něj zbavoval člověka řeči. Hérodotos a Plinius píší o skytských Neurech, že jednou za rok se každý z nich: "promění ve vlka a potom se zase vrací ke své podobě". Mohlo jít o vzpomínku na vlčí kmenový totem.

Když se Římanům před bitvou ukázal vlk, mohlo to znamenat předzvěst vítězství, protože vlk byl zvířetem boha války Marta (Mars). Sparťané se před bitvou u Leuktry naopak obávali porážky, protože jim stáda napadli vlci. Vlk vidí i v noci, a proto je

někdy považován za symbol jitřního slunce (Apollón Lykeiois, Zaháněč vlků).

Štír

Nebezpečný tvor, který si svým jedovým ostnem brzy získal symbolický význam smrtelného nebezpečí. Zároveň však symbolizuje i pravdivost.

Egyptský král, který vládl ještě před sjednotitelem Egypta Menim, se jmenoval Štír (Selek). Ženská podoba tohoto jména je Selket. Je to ochranná bohyně a bohyně kouzel, která má podobu štíra, nebo ženy se štíří hlavou.

Štíra najdeme jak v egyptských, tak i řeckých bájích.

V Tibetu se štír jako amulet používá na ochranu před démony.

Pavouk

Pavouci i jejich sítě mají symbolický význam. Mohou být tkalci osudu, symboly Slunce, lovci i znamením Matky Země. V mýtech mnoha národů je to symbolické zvíře s negativním významem.

V křesťanské symbolice je "zlým" protějškem "dobré" včely a většinou zastupuje hříšné pudy, jež člověku vysávají krev.

V lidové víře je však považován za duši, a to v domnění, že duše snícího člověka může v podobě pavouka opustit otevřená ústa a potom se do nich vrátit (totéž se tvrdilo o ještěrce). Pavouček sice znamená štěstí, ale přesto se hodně lidí pavouků štítí. V mnoha alpských krajích jsou křižáci považováni za požehnané tvory a symboly štěstí a nesmějí se zabíjet.

Netopýr

Živočich s různým symbolickým významem, jenž jako okřídlený savec budil pozornost v četných kulturách.

Na Západě je považován za strašidelného tvora, který se údajně zachytává lidem ve vlasech. Zprávy o jihoamerických netopýrech sajících krev přispěly k tomu, že se i v Evropě začalo na neškodné, hmyz hubící živočichy pohlížet jako na hrůzostrašné tvory.

Ďábel jako padlý anděl mívá ve výtvarném umění netopýří křídla, protože se stejně jako netopýr štítí světla. S tímto atributem bývají ztvárňovány démonické bytosti všeho druhu. Netopýry lze vidět snad na každém zobrazení čarodějnických sabatů.

Havran, krkavec, vrána

V mytologii a symbolice je jím často míněn nejen havran polní, ale i krkavec velký a černá nebo šedá vrána obecná. Interpretován bývá většinou negativně, občas se vyzdvihuje jeho učenlivost. Havran je považován za ptáka schopného lidské řeči a je spojován s proroctvími. Mohl poskytovat čarodějům svou podobu. Je ale i atributem léčitelů.

Noe "vypustil krkavce; ten vylétal a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily", a havrani přinášeli proroku Eliášovi do pouště "chléb i maso ráno a chléb i maso večer" (později také poustevníkům Antonínu a Pavlovi). Negativní význam má havran v babylónském kalendáři, protože vládne 13. (přestupnému) měsíci.

Záporně jej vidí i antická mytologie: je to nediskrétní žvanil, místo nějž si Athéna zvolila družku sovu. Rovněž se vypráví, že měl peří původně zcela bílé, ale Apollón ho pro jeho žvanivost začernil. V jiné pověsti ho Apollón poslal pro vodu, havran však cestou spatřil strom s nezralými fíky a čekal pod ním, dokud nedozrají, a teprve potom úkol splnil. Bůh jej za trest přemístil mezi hvězdy jako souhvězdí Havrana (lat Corvus, řec. Korax), kde mu Hydra brání v napití z Poháru (Crater). Přesto byl považován za průvodce boha Slunce, tedy Apollóna.

Had

Had je symbolické zvíře se značně různorodým významem. V mnoha starověkých kulturách je považován za symbol podsvětí a říše mrtvých, jistě kvůli skrytému způsobu života, ale i pro zdánlivé omlazování svlékáním kůže. Pohybuje se bez nohou, líhne se z vajec jako pták a mnohdy může usmrtit uštknutím. Život a smrt jsou v tomto zvířeti symbolicky naznačeny takovým způsobem, že snad neexistuje kultura, která vy hadu nevěnovala pozornost. Had je vzhledem ke své asociaci se zemí, svému tvaru a také schopností převlékat kůži i symbolem falickým a znamením plodnosti. Patří Matce Zemi.

Ve Starém zákoně ztělesňuje pokušitele v ráji, který svedl Evu k neposlušnosti, ale na druhou stranu najdeme bronzového hada na žerdi, již vztyčil Mojžíš v poušti (Nu 21, 9), předobrazem ukřižovaného Spasitele. Rovněž Áronova hůl se v Bibli kralické promění v hada (nebo draka) (Ex 7, 10).

Severský Jörmungand (Midgard) je mořský had, který obepíná celý lidský svět a zakusuje se do vlastního ocasu.

Drak

Symbolické spojení ptáka a hada. Mocný drak má komplexní význam a univerzálně je znakem úctyhodné síly. Najdeme jej v mýtech a legendách celého světa.

Jeho jméno se odvozuje od řeckého drakón ("had"). Původně byl dobrotivým symbolem plodných vod (stejně jako had) a zároveň božského "dechu života" - jako pták. Později byl spojen s nebeskými božstvy a vládci. Jeho symbolika později nabyla dvojstranného charakteru, je tvořivý a ničivý. 

Tvůrce a ničitel

V mytologii figuruje drak jako stvořitel i ničitel a hraje roli v událostech epických rozměrů, jakými jsou kosmický chaos, stvoření a znovuzrození. V přírodě je symbolem životadárného deště, který přichází po bouři, a také ničivých sil blesku a povodně.

Bestiář - úvod

V mých oblíbených internetových encyklopediích (Wikipedia.cz, Cojeco.cz) se dočtete, že Bestiář je:

Bestiář [z lat. bestiarium od bestia - (dravé) zvíře]

je středověké alegoricko-didaktické pojednání o životě zvířat, často s mravoučnou tendencí. Je to kniha obsahující popisy skutečných i mýtických zvířat, která byla plná pověr a omylů.

Jejich symbolika se uplatnila v povídkách, bajkách nebo ve zvířecích eposech.

Nejstarší známý bestiář je anonymní řecké dílo Physiologus pocházející z 2.století; shrnuje starověké vědění a domněnky o takových zvířatech ve spisech klasických autorů, jako je Aristotelova Historia Animalium a v různých dílech Herodota, Plinia, Solina, Aeliana a dalších.

Ve středověku byly oblíbené bestiáře s ilustracemi, které zobrazovaly zvířata, ptáky a dokonce i kameny. Přírodní vývoj a ilustrace každého zvířete často doprovázela lekce z morálky, což odráželo, že svět sám o sobě hlásá Slovo Boží a že každá živá bytost má svůj význam. Bestiáře z 12.století oblíbené v Anglii a ve Francii byly většinou kompilacemi dříve vydaných textů. Bestiářem z moderní doby je například Borgesova Fantastická zoologie (v originále El libro de los seres imaginarios)

Tyhlety středověké věcičky, jako jsou právě Bestiáře, mě vždycky bavily a zajímaly :o) Tady se dozvíte např. něco o dvouocasém zvířeti (je to slon) :o), o tom jestli jsou draci zlí, jestli netopýr přináší neštěstí, jestli je havran symbolem smrti a nebo o tom jak to bylo třeba s jednorožci... víte jak se to říká "Na každém šprochu pravdy trochu", takže si sami můžete udělat obrázek jak to tehdy asi bylo a nebylo :o)

(Lady Rovena)