Černá

vzdor, uzavřenost, samota, barva mágů a duchovních lidí

Obecně se čerň bere jako symbol zmaru, zničení, smrti a říše mrtvých, znamená temnotu, noc - nebo také čest. Černá představuje pád do nicoty bez návratu. Bývá také považována za barvu rezignace na marnivost světa, doznění smyslné touhy, povznesenosti nad okolí a pokory. Konfrontuje osobnost se sebou samotnou.

Černá jako jedna z barev se symbolickou hodnotou absolutna a tím srovnatelná se svým protějškem bílou, je pro hlubinné psychology barvou "totálního nevědomí, ponoření do temnot, smutku a chmur".

V Evropě je černá negativní barvou … Černý muž, temný dům, tmavý had … samé pochmurné věci vyvolávající pocit beznaděje, např. ve snu. Obecně je to barva nejen smutku a neštěstí, ale i temného tajemství, magie a také často zla. Věřilo se, že černá kočka, která přeběhne přes cestu, je znamením neštěstí, také černý havran nevěstil nic dobrého a černé slepice sloužily čarodějnicím a kouzelníkům. Bohům podsvětí se obětovala černá zvířata, podobně se později obětuje ďáblu nebo démonům černý kohout nebo kozel. Na černých ořích se řítí "divoká jízda" (vojsko duchů) a sám ďábel bývá zobrazován častěji černý než rudý. Satanistickým obřadům zesměšňujícím Boha se říká "černá mše". Kominík působí nejdříve podezřele a ďábelsky, ale obrácením v protiklad se stává symbolem štěstí. Ve středověku se na černochy pohlíželo zpočátku s nedůvěrou; aby se tento předsudek vůči Africe a jejím obyvatelům zmírnil, je jeden ze "svatých tří králů" (vlastně mágů, astrologů) černý.

Šedá

smutek, pokora, preciznost, přísnost

Šedá barva je nejméně oblíbená, bývá charakterizována jako neutrální, neživotná.

Ten, kdo ji upřednostňuje, napovídá, že nechce o sobě nic prozradit, že je jakousi chodící sfingou, nedobytným hradem, záhadou, tajemstvím. Velmi často se staví do pozice nezúčastněného pozorovatele, bývá to barva, kterou mají oblíbenou filozofové nebo lidé s filozofickým nadhledem nad běžné životní trable, lidé, kteří jsou odpoutáni od běžných starostí a problémů. Bývají to lidé uzavření do svého nitra, jen přihlížející životu druhých, nepřístupní, také mohou být odměření a působit dojmem citového chladu a přísnosti.

K této barvě sahají lidé také ve chvílích, kdy se cítí velmi vyčerpaní, nemají chuť komunikovat ani se zviditelnit, chtějí zůstat skryti v pozadí, někde v ústraní odpočívat.

Člověk, který šedou barvu nemá rád nebo ji přímo nesnáší, touží většinou po dobrodružství, po neustálé změně a bojí se nudy a stereotypu. Naopak ji vyhledávají lidé duchovně založení.

Hnědá

realismus, vážnost, solidnost, pořádek, tradice

Tato barva - od okrové až po zemitou tmavohnědou - zrcadlí různé odstíny země.

Vyjadřuje také pozitivní vyrovnávání se s matkou Zemí, kromě toho jsou to tóny podzimu a smutku.

U starých Římanů stejně jako v katolické církvi je hnědá symbolem pokory (z latinského výrazu "humilitas" od "humus", tj. země, hlína, půda) a materiální chudoby (proto jsou kutny některých řádů žebravých mnichů hnědé). Hnědá také bývá spojována s kouřem ohně (Sodoma a Gomora) a ďáblem. V politické symbolice představovala německý nacionální socialismus (hnědé košile SA).

Hnědá nepatří mezi základní barvy a v symbolice barev nehraje nijak zvláštní roli. Nicméně je to barva hlinité země, kterou pouze ve staré Číně podle sprašovitých půd nahrazovali žlutou, symbolem páté světové strany - středu.

Zelená

tmavozelená - naděje, bezpečí, uklidnění

světlezelená - chlad, vlhko, ticho

Zelená není stejně jako většina ostatních barev symbolicky zcela jednoznačná. Její hodnocení sahá od pozitivní "sytě mechové zeleně" až po negativní "jedovatou zeleň".

Co se týká symboliky, byla zelená vždy symbolem svěžesti, přírody a mládí a hlavně naděje. V tom se shoduje většina náboženství. Bývá na jedné straně barvou řecké Afrodity i barvou římské bohyně Venuše, ale na druhé straně bývá i symbolem zla - barvou zlých duchů a vodníků, ba dokonce je symbolem Marťanů.

Křesťanská symbolika tuto barvu vidí "někde uprostřed" mezi nebeskou modří a pekelnou červenou, jako střední, zprostředkující barvu, uspokojující, osvěžující, lidskou, barvu rozjímání a očekávání vzkříšení. Kristův kříž jako symbol naděje ve vykoupení často míval zelenou barvu. Grál se zobrazuje smaragdově zelený a kolem trůnu Pána a Soudce světa je "duha jako smaragdová".

V islámu je zelená barvou Prorokovou.

Modrá

tmavomodrá - vážnost, rozjímání, smutek, klid

světlemodrá - ticho, touha, přívětivost

Modrá je považována hlavně za symbol všeho spirituálního. Oproti červené působí "studeně" a uvádí tak do zamyšlené nálady. Hlubinní psychologové ji spojují s "duševní volností, mírným, nenásilným a uvážlivým způsobem života".

V prehistorickém umění i v umění primitivních národů se modrá používá jen zřídka, neboť k jejímu získání nebylo dost vhodných základních látek.

Je to barva nebes, přiřazována bohu Amonovi. Plášť severského boha Ódina je modrý stejně jako plášť Panny Marie, jíž se poeticky říká "Modrá lilie". Hinduistický bůh Višnu je v podobě Kršny modrý, učící Kristus bývá zobrazován v modrém rouchu.

Starověká Čína neviděla modrou tak jednoznačně. Bytosti s modrými obličeji jsou v tradičním umění démoni a strašidla anebo bůh literatury Kuej-sing, který spáchal sebevraždu ze zraněné ješitnosti. Čínština původně neměla výraz pro modrou barvu. Slovo čching znamenalo všechny odstíny od tmavomodré přes modrou až po zelenou, rovněž cestu učencovu, který studuje při světle lampy. Dnešní slovo lan znamená vlastně indigo, barvu prostého pracovního oděvu. Modré oči byly považovány za šeredné. Modré či světle modré květiny nebo stuhy by se neměly nosit ve vlasech, protože to znamená neštěstí. Jiní tvrdí, že modrá znamená vysoké postavení a sociální vzestup, avšak vzestup plný starostí.

Fialová

fialová - tajemno, náročnost, osobitost

purpurová, nachová - důstojnost, vznešenost, spravedlnost

světle fialová - magie, melancholie, opojení

Fialová je barva uvážlivosti a promyšleného jednání. Navíc zastupuje rovnováhu mezi smysly a duchem, vášní a rozumem, ovšem i láskou a moudrostí, neboť je smíchána ve stejném poměru z červené a modré.

Fialová tradičně symbolizuje spiritualitu spojenou s krví obětí. V liturgii se spojuje s pokáním, odčiněním hříchů a zpytováním svědomí. Tyto spojené základní barvy sjednocují moudrost a lásku; na starých zobrazeních utrpení Ježíše Krista má Spasitel fialový plíšť. Fialová je rovněž barvou církve během doby zklidnění před Vánocemi - adventu.

Červenofialová byla barvou plášťů římských císařů a šatů bohatých (nach či purpur) a získávala se z výměšků mořského plže ostranky. Bylo to velice drahé barvivo, a proto se purpurové pláště staly symbolem urozeného stavu. Ve starověku a středověku se purpurové barvivo získávalo také z lišejníku Rocella tinctoria, který se sklízel především na pobřeží Kanárských ostrovů.

Červená

energie, vášeň, vzrušení, síla, moc, nebezpečí

Červená barva v podobě oxidu železitého provázela člověka už od pravěku a používali ji i tvůrci jeskynních maleb doby ledové. Už neandrtálci posypávali mrtvé tímto barvivem, zřejmě aby jim vrátili "teplou" barvu krve a života.

Na introvertně-melancholické povahy působí vtíravě a odpudivě. V symbolice se proto interpretovala různě. V Egyptě měla pozitivní význam pouze v červené koruně Dolního Egypta, jinak byla spojována se Sutechem a hadem Apopem, jejichž jména se na papyrech psala červeným inkoustem.

Ve středoamerickém umění se červená používala zřídka, např. ke znázornění krve, Slunce a ohně. V mayské kultuře představovala východ, v ostatních středoamerických kulturách jih.

Ve starém Římě byla červená barvou generálů a urozených; byzantští císaři se odívali zásadně do červené. Červená barva znamenala symbol nejvyšší moci a bohatství.

V Číně lidé věří, že červená zahání zlé síly; právě proto se také používá jako ochranná barva. "Červená" a "zelená" jsou typické pro čínské malířství - v obou případech jde o barvy života, růstu, léčení a klidu.

Růžová

láska, laskavost, něha

Je spojována se srdeční čakrou, s láskou, něhou a laskavostí. Bývá nejoblíbenější barvou dětí, protože jejich myšlení i chování je nejvíce ovlivňováno city, potřebují více než dospělí lásku, něhu, péči, porozumění a laskavost.

Je nejideálnější barvou k léčení všech ženských i dětských onemocnění, které mají svůj původ v psychice. Jejich nejvhodnější kombinací je proto na prvním místě růženín, nazývaný kamenem lásky, dále diamant a turmalín.

Zde můžeme uvést i barvu lososovou, která působí více intelektuálně, je agresivnější, snižuje dojem dětské naivity a dobrosrdečnosti, který vyvolává růžová barva. Lososová nás více chrání před zištnými lidmi a těmi, kteří by chtěli zneužít naši dobrotu. Vyvolává dojem, že se pod jemnou slupkou skrývá silný člověk, který se dokáže bránit a hájit své zájmy.

Růžová je barva ženskosti, něhy a půvabu, která působí harmonii. Mísí se v ní, jakožto v oslabené červené a obohacené bílé, mužská i ženská energie. S růžovou si spojujeme také nevinnost a romantiku, právě tak probouzející se energii mladé lásky.

Oranžová

radost, bohatství, teplo

Tato barva nám přináší radost, bohatství, teplo, pohodu, dostatek, úspěch. Nejčastěji bývá spojována s odstraňováním traumat, s moudrostí, zdravým sebevědomím a zároveň s nesmírnou houževnatostí. Podporuje umění a sexuální fantazii. Pokud chceme, aby její vliv byl pokud možno největší, kombinujeme oblečení této barvy s vhodnými doplňky z achátu, korálu nebo topazu.

Oranžová podporuje kreativitu a pomáhá tvůrčí schopnosti skutečně realizovat, a to se vzrušením, sdílně a velmi aktivně. Nepůsobí tak horce jako červená. Je to sociální barva a sděluje potřebu setrvávat pohromadě s přáteli.

Tato barva vyvolává asociace k mnoha výrazům, které vyjadřují vlastnosti jako např. zralý, sytý živý, teplý, suchý, útulný, podzimní, družný, mladistvý, svěží, zářivý. A přesto zůstala v evropské kultuře jen podřadnou smíchanou barvou. Podle konkrétního odstínu se jí v učení feng-šuej přiřazuje element "oheň" nebo "země".

V Magii svící se oranžové svíce používají k posílení vůle k životu a radosti ze života, sebedůvěry. Dosahování úspěchů ve smyslu potvrzení vlastní síly a osobnosti, ale ne ve smyslu materiálním (zelená) nebo sexuálním (červená). Přitažlivost, energie. Zapalujte ji, abyste přitáhli určité vlivy nebo věci.

Žlutá

povzbuzení, optimismus, harmonie, uvolnění, osvobození

Žlutá je ze všech barev nejintenzivnější a nejzářivější, odpovídá slunci a jeho paprskům. Tato barva, která byla spojovaná se silami světla nebo tmy, byla našimi předky považována za symbol pravdy, autentičnosti a za sluneční barvu, která ve spojení s azurově modrou znázorňovala slunce a nebe, anebo za symbol zrady.

Také podle okolností žlutá znamenala vítězství, triumf, radost, štěstí, věrnost, upřímnost a poctivost, anebo označovala klam, podvod nebo cizoložství.

Žlutá (chuang) byla ve staré čínské symbolice barvou spraše, a tím i symbolem "středu". Odpovídá "fázi přeměny" země a páté světové straně, středu. Spojení "žluté" a "středu" se dá vysvětlit tím, že půda v severní Číně, byla kvůli písečným bouřím z pouště Gobi pokrytá spraší, která byla žlutá, což byla barva císaře, jenž vládne ve "středu světa". Na rozdíl od západních zemí byla žlutá pro Číňany vysloveně pozitivní barvou. Znamená slávu a pokrokový vývoj. Po mnoho staletí bylo obyčejným občanům zakázáno nosit žluté oblečení. Jedinou výjimku tvořili buddhističtí mniši, kteří nosili buď žluté, nebo červené kutny. Teprve v posledních desetiletích se v Číně hovoří o "žluté literatuře", tedy o pornografii, a také o "žlutých filmech". Naproti tomu je výrazem "žena žlutý květ" myšlena žena, která je ještě panna.

Bílá

nejistota, naivita, čistota

Tuto barvu lze chápat buď jako "dosud žádnou barvu", nebo jako dokonalé spojení všech barev světelného spektra, jako symbol dosud neovlivněné a nezkažené nevinnosti, nejvyšších hodnot, ctnosti, nejistoty, čistoty, cudnosti a radosti. Bývá spojována se začátkem života a také s jejím koncem, ale jen tam, kde není tento konec jen pouhým zánikem, ale zároveň počátkem něčeho nového.

Bílá nebo obecně nebarvená roucha jsou v mnoha kulturách kněžským šatem se symbolickým významem čistoty a pravdy. Nově pokřtění nosili bílé šaty a v nich jsou zobrazovány i duše spasených po posledním soudu. Bílé papežovo roucho symbolizuje proměnění, slávu a nanebevzetí.

Ve starých náboženstvích je bílá velmi často magickým prostředkem, ochranou před zlými mocnostmi, je to barva zvířat obětovaných bohům, barva duchů, čar a kouzel. Bílá zvířata zvěstují svým zjevením smrt a do bílých ptáků se podle legend vždy vtělovaly duše zemřelých, ale zároveň bílá obětní zvířata patřila bohům na nebesích, zatímco černá bohům podsvětí.

Hledání partnera podle barev

Procházím staré časopisy a v jednom jsem narazila v rubrice Vaše budoucnost na tento zajímavý článek s názvem

HLEDÁNÍ PODLE BAREV

přesněji jde o hledání partnera podle barev. Takže zjistěte jakou barvu má mít rád váš protějšek a pak hledejte :o) U stávajících partnerů aspoň budete vědět na čem jste ... pokud jste to ještě nezjistili :o)

Bílá značí otevřenost, upřímnost:

Bílá je symbolem čistoty a nevinnosti. Je ale také známkou citlivosti.

Lidé, kteří používají bílou, mají sklon k perfekcionismu, abstraktním idejím a smělým plánům. Milují čistotu a pořádek a záleží jim na dobrém naplánování vlastního života. Odmítání bílé ukazuje na jistou vnitřní prázdnotu - příčinou může být strach, pocit viny, fobie nebo pohrdání sebou samým.

SEX: ti co mají v oblibě bílou, jsou kazatelé cudnosti a svatosti a sex je pro ně nečistý a rouhavý. Na sex se dívají jako na hřích, francouzský polibek je pro ně obscénní, a pokud se s někým milují, je to jen tehdy, když už celý zbytek světa dávno spí. Ženy, které mají rády bílou, se budou svlékat pod peřinou a muži se před a po sexu nezapomenou pořádně vysprchovat. Sex s takovými milenci bude spíš noční můrou.

Barvy a jejich symbolika

Barvy mají nepopiratelně vlastní výrazovou hodnotu a mohou bezprostředně ovlivňovat psychiku, jak ukazují pokusy s chemoterapií při léčbě psychických poruch a psychosomatických potížích. Je však třeba si uvědomit, že každý člověk zařazuje barvy emocionálně jinak. Toho se využívá k diagnostickým účelům v Lüscherově barevném testu (M. Lüscher, Čtyřbarevný člověk, Ivo Železný, Praha 1997).

Navzdory individuálním rozdílům v hodnocení v hodnocení barev si staré kultury vypracovaly určité barevné symboliky, aby vnesly do svého rozmanitého života určitý řád. A tak se základní barvy často dávaly do souvislosti se světovými stranami a s živly a zapisovaly se do křížového nebo čtvercového schématu.

Lidová mluva si vytvořila svou vlastní symboliku: zelená je naděje, modrá věrnost, žlutá žárlivost, červená láska, bílá nevinnost a černá smrt.

Vlastní barevnou symboliku má rovněž ikonografie alchymie, kde např. zelená je silné rozpouštědlo a červená s bílou představují dualitu základních principů Síry a Rtuti.

Duhová terapie v praxi

Léčení může probíhat různými způsoby. Používá se třeba ozařování barevným světlem. Jsou využívány i různé barevné oleje a květinové esence. Při léčbě prý fungují i různobarevné krystaly a pacientům se často doporučuje nošení oblečení vybraných barev, případně konzumace vhodně barevných potravin. Velmi účinná má být i koupel v barevné vodě, kterou umožní třeba soli do koupele. Barevnou terapii si však můžete udělat i sami doma. Stačí si vytvořit sbírku barev a postupně se na ně dívat. Každý prý pozná, která je pro něj v tu chvíli nejlepší. Pak ji na sebe nechte působit a vstřebávejte její léčivou energii. Rozdíl, který pocítíte, má být obrovský. Když jste rozčílení, uklidníte se. Když cítíte smutek, budete veselejší. Pozitivní přínos má údajně i pouhá představa barvy. Stačí si prý představit, že se koupete v proudu barevného světla nebo vdechujete vzduch vybrané barvy.

Léčivá síla barev

Léčebné účinky barev jsou využívány již tisíce let. Archeologové objevují v egyptských chrámech místnosti, v nichž sluneční paprsky vytvářejí barvy duhy. Dlouhá léta se diskutuje o tom, k čemu tyto zvláštní pokoje slouží. Podle Richarda Webstera je to jasné - přece k léčení! Egyptští kněží údajně znají léčivou sílu barev, takže pacienty usazují do barevných pokojů a nechají na ně působit sílu té barvy, kterou zrovna potřebují. Podobné léčebné postupy jsou zaznamenány také v Indii a Číně, využívat je mají i starověcí Řekové a Římané. Zásady barevné léčby, které formuluje řecký filosof Pythagoras (asi 570 př.n.l. - 510 př.n.l.) a řecký lékař Hippokrates (460 př.n.l. - 377 př.n.l.) jsou prý v Evropě uznávány až do středověku. Církev však podobné metody odsuzuje jako dílo ďábla, takže se jen málokterý lékař odváží je použít. Léčebná díla barev je tak na dlouhá staletí zapomenuta a je znovu objevena až dnes.