Proč se muchomůrka jmenuje muchomůrka

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) se v minulosti používala k trávení much, a tak získala i své jméno (moří muchy, tedy mucho-můrka). Klobouk se položil na talíř červenou stranou nahoru a posypal cukrem. Mouchy olizovaly sladkou šťávu a pak otrávené hynuly nebo byly omámené natolik, že je člověk mohl lehce zabít.

Jedovaté houby a jejich nebezpečí

Použití hub jako potraviny má pravděpodobně počátek již v prehistorické době. Během dlouhého časového období, ve kterém lidé žili jako lovci a sběratelé, představovaly lesní houby důležitý prostředek výživy, i přes skutečnost, že jejich výskyt je vázán pouze na určité roční období. Bezpochyby se lidé již tehdy učili, které houby jsou vhodné k jídlu a kterým houbám - po zkušenostech s jejich hořkou chutí - je dobré se vyhnout.

První vyobrazení hub jako potravin pocházejí z antické doby. Řekové a Římané byli znalci v této oblasti a dokázali chutný pokrm z hub patřičně ocenit. Přesto i u nich po požití určitých hub opětovně docházelo ke smrtelným následkům, jak se zmiňuje již Euripides (480-406 př. Kristem), který píše o jedné ženě, jež mohla spolu s celou rodinou "zemřít udušením houbami".

Kult hub ve střední Americe

Na poloostrově Yucatán v Mexiku jsou stále ještě nalézány opracované kameny, které mají podobu hub s vytesanými lidskými obličeji. Z toho lze odvodit představu, že Mayové, kteří vytvářeli kvetoucí kulturu od roku 2500 před Kristem, pěstovali kult uctívání hub. Taková pocta houbám může mít základ v halucinogenním účinku mnohých druhů hub, např. lysohlávek (Psilocybe) a límcovek (Stropharia). O tom, že existovaly informace o halucinogenním působení mnohých hub ve střední Americe již před mnoha lety, zmiňují se spolehlivé výroky španělských přistěhovalců ze 16. století.

Španělský misionář Bernardino de Sagahún, působící v Mexiku, informoval např. o "malých houbách, které Indiáni nazývali teonanacatl ("maso Bohů"), které rostly v mechu výše položených, chladnějších oblastí. Kdo je požil, byl zachvácen vidinami nebo představami, anebo cítil slabost." Bernardino rovněž popisuje, jakým způsobem byly tyto houby používány pro virtuální účely: "Jedli malé houby s medem, pokud neupadli v podivuhodný stav napětí; mnozí začali tancovat, jiní plakali, a opět jiní začali zpívat." Teonanacatl bylo svaté slovo, které smělo být nejvýše zašeptáno; u mnohých kmenů bylo toto slovo povoleno vyslovit pouze šamanům.

Houby, děti hromu

Vzhledem ke svým zvláštním tvarům a náhlým nečekaným výskytům na loukách a v lesích podněcovaly houby od pradávna fantazii lidí. V prvním století po Kristu pátral Plinius mladší po původu lanýžů, přičemž se zabýval myšlenkou, jak se mohly vyvíjet tyto rostliny bez tradičních kořenů. Odpověď na tuto otázku postoupila v průběhu následujících 1500 let sotva o jediný krok vpřed.

Bylinkáři 16. století se zajímali především o léčivou sílu hub a sotva o jejich biologické znaky a vlastnosti. V roce 1522 napsal Gerolamo Block, že houby a lanýže nejsou nic jiného než "nadbytečná vlhkost půdy, stromů, tlejícího dřeva a jiných zetlelých látek". Tyto způsoby pohledu vycházely z domněnek, které převládaly za antického období, podle nichž houby byly stvořeny deštěm a hromem.

V lidových pověstech germánských národů najdeme někdy ještě pozoruhodnější vysvětlení: V bouřlivých nocích se bůh Odin, následován démony, proháněl na koni nad mraky, až supícímu zvířeti padala z tlamy a nozder k zemi krvavá pěna, a v místě dopadu potom vyrůstaly červené a bílé klobouky jedovatých hub.