Domov Bohů – Británie a severní Evropa

Dávné národy Británie a severní Evropy měli své starší svatyně v přirozených lesích. Staré keltské slovo pro "svatyni" je v originále totožné s latinským slovem pro "háj", nemus. Lidé věřili, že první gotické katedrály byly stavěny tak, aby připomínaly les. V posvátných hájích, které byly mezi dávnými Germány, Švédy, Finy, Litevci a Slovany běžné, se každý strom pokládal za božský.

Staří Estonci věřili, že v lesích vládnou duchové známí jako metsavaimud. Často bývali spojováni s konkrétní skupinou stromů nebo druhem stromů, který tam rostl. Estonci byli přesvědčeni, že lesní duchové nepřecházejí z lesa do lesa, ale zůstávají v jednom lese, dokud tamější stromy existují. Nejznámějšími posvátnými stromy Estonců jsou největší a nejznámější v dané oblasti: lípa srdčitá (Tilia cordata), dub a jasan. Dále na jih, v dnešním Chorvatsku, dávní obyvatelé Dalmácie věřili, že dospělé buky, duby a další velké stromy mají duši. Vážili si těchto stromů a uctívali je.

Podobná víra existovala v Británii a Irsku, kde měly víly a další duchovní bytosti sídlit v lesích a na jednotlivých stromech. Posvátný jasan prý byl hlavním domovem takových stromových duchů. Lidé věřili, že člověka, který takový strom zničí, postihne neštěstí.

V mnoha částech Evropy byl bez černý (Sambucus nigra) považován za domov ducha. Většinou to měla být stará žena. V Dolním Sasku měl bez černý hlavního ducha jménem Dame Ellhorn. V dnešním Dánsku se kdysi rolníci báli řezat větve tohoto stromu z obavy z Hyldemoer, matky bezu, která žila v jeho kmeni. V Lincolnshore ve staré Anglii se považovalo za nebezpečné kácet bez černý, aniž byla vyslovena slova:

"s dovolením, stará paní".

V rané Británii a Galii druidové uctívali boha ohně a války Badha pod dubem. Protože měl svátek o zimním slunovratu, bylo zvykem pálit tento den velká dubová polena. Tento zvyk později přispěl ke vzniku moderní křesťanské tradice zapalování vánočního polena o Vánocích. Druidové vytahovali poleno z ohně vždy dřív, než celé shořelo, a uchovávali je pro opětné zapálení ohně slunovratu v příštím roce.

Posvátné jmelí bylo velmi úzce spojováno s dubem. Roste z kmene tohoto stromu jako parazit a druidové se proto domnívali, že spadlo z nebe a je tedy darem boha. Je rovněž stále zelené, na rozdíl od stromu, který každý podzim shazuje listy a zůstává až do jara zjevně bez života. Jmelí roste na řadě druhů stromů. Když však bylo nalezeno na dubu, znamenalo to, že je tento dub zvlášť posvátný. Podle Plinia Staršího byl "vyvolený samotným bohem".

S tradicí vánočního polena souvisí evropský zvyk přinášení věčně zelených rostlin, jako jsou cesmína a jmelí, během zimy do domovů, protože existovala velmi rozšířená víra, že se tak poskytne přístřeší a teplo lesním duchům, než přijde jaro.

Stromy jako svatyně

Za jasného poledne i v temné noci,

Se hrozí setkání i sám kněz,

Strašně se bojí, aby nepotkal pána lesů.

Marcus Annaeus Lucanus : Pharsalia

1.stol.n.l.

Původ germánského uctívání dubu a jeho povýšení na strom Němců je třeba hledat v mytologii.

Germáni si z mnohých stromů, zvláště dubů, udělali svatyně. Nejznámější byl "Donarův dub" ¹, který se tyčil v zemi Chattů, předchůdců dnešních Hesů. Ve vykotlaném staletém kmeni byla ukryta Donarova socha. Pokud nechtěl některý smrtelník zemřít, nesměl se k dutině dubu nikdy přiblížit. To bylo u Chattů výsadou kněží, kteří pod korunou stromu nejen konali náboženské obřady, ale vedli tam i soudní řízení. Chattové zarputile odmítali přestoupit na správnou čili křesťanskou víru, a proto o nich tehdejší papež Řehoř II. neměl právě nejlepší mínění. Zapojil tedy do hry fanatického bojce evropských pohanů, anglosaského benediktinského mnicha Wynfritha, který vtáhl do země Germánů a jejich nejposvátnější strom roku 723 prostě a jednoduše porazil.

¹Donar - germánský bůh hromu.

V severní Evropě byla jedle (rod Abies) považována za krále lesa a domov mocné duchovní bytosti. Úcta k tomuto stromu byla tak silná, že jej někteří dřevorubci údajně odmítali kácet, a když jednou v Rusku zvlášť silná bouře vyvrátila velkou jedli, dřevo nebylo prodáno, ale darováno kostelu.

V Evropě řada dávných křesťanských kazatelů často kázala v blízkosti posvátných stromů. Stavěli oltáře vedle nejvýznamnějších stromů a na místa, kde lidé uctívali stromy a lesní duchy, přinášeli kříže a obrazy Panny Marie. Jedinečným příkladem takového stromového svatostánku, který se skutečně stal kostelem, je dub z Allonville-Bellefosse, snad nejznámější živý strom v dnešní Francii.

Májka neboli májový strom je od středověku v oblibě v celé Evropě. Lidé věřili, že zasazení májového stromu (často jehličnanu) před domem přinese jeho obyvatelům zdraví, bohatství a ochranu před duchem, který ve stromě přebývá. Rituály související s májovým stromem zahrnovaly výběr májové královny z mladých vesničanek a její korunovaci. Volba májové královny snad pochází z pohanského zvyku panujícího v Římě, kde vždy na jaře uctívali bohyni Flóru.