Bohyně Matka je středobodem mnoha starověkých kultur a současně i
ústřední postavou mystiky moderního náboženského čarodějnictví, kultu
Wicca. Avšak kromě toho je i předmětem sporů mezi historiky a
antropology. Od 19.století se odborníci stále častěji přikláněli ke
konsensu, že zbožné uctívání Matky Země (též Velké Bohyně) existovalo
dřív než všechny ostatní náboženské systémy a věrouky. Společnost prý
byla zpočátku matriarchální. K patriarchátu se podle této teorie
přiklonila až později, kdy lidé kult Bohyně svrhli, neboť začali uctívat
mužnějšího boha, jako tomu bylo u Hebrejců a později u křesťanství.
Dnes
se nicméně většina odborníků vyslovuje pro názor, že neexistují důkazy,
které by potvrzovaly, že prapůvodní kult Bohyně opravdu existoval.
Archeologické a antropologické nálezy napovídají, že dávná lidská
společenstva uctívala nejprve méně významná místní božstva a některé z
nich se postupně vyvinula ve významnější a mocnější bohy a bohyně.
Nelze se však domnívat, že Bohyně nehrála v řadě starověkých
náboženství ústřední roli. Od počátku rané křesťanské éry - a možná
ještě dřív - začal kult Bohyně prokazatelně upadat, jelikož se
společnost stále více přikláněla k patriarchátu. Toto zastínění Bohyně
Matky v západní kultuře trvalo až do doby filozofického a literárního
romantismu, tedy do 19.století, kdy se zájem o ženská božstva a o
přírodu opět vrátil. Dnes v náboženství přežívá ve formě wiccanského
kultu.
Bohyně
nicméně nezmizela úplně beze stopy, její odkaz se dochoval dokonce i v
přísně dogmatické křesťanské církvi. Bohyním uctívaným v dávnověku se
totiž v mnohém podobá Panna Marie, velebená křesťanskou mytologií.
Jakkoli křesťanští učenci nepřestávají tvrdit, že je jen obyčejná lidská
žena, miliony lidí, kteří se k ní celá staletí modlí a hledají u ní
útěchu a radu, na to jaksi nereflektují. Z jejich pohledu plní úlohu,
kterou kdysi zastávala právě Bohyně.
Moderní
wiccané uctívají Bohyni tří tváří, tzv. Trojjedinou bohyni. Tu
představují Dívka (též Panna), Matka a Babice (též Baba, Stařena).
Všechny tři se pokládají za stejně důležité. Dívka bývá spojována s
jarem, s přibývajícím Měsícem a nezávislostí; Matka s létem, s úplňkem a
se stvořením; Babice s prodlužujícími se nocemi podzimu, s ubývajícím
Měsícem a s moudrostí. (Ve starověku se slovem "panna" rozuměly spíše
dívky, které dosud neporodily dítě nebo se neprovdaly, a ne ty, které
ještě neměly pohlavní styk, jak je tomu dnes). Různé bohyně starověku
pak zahrnovaly jeden či všechny tyto aspekty. Přesto aspekt Babice,
mající symbolizovat nevyhnutelnou introverzi a neplodnost zimy a
temnoty, které předcházejí každému stvoření, býval často chápan mylně
coby zosobnění zla a nebezpečí. To se obratem promítlo do představ,
které o čarodějnictví měli lidé žijící ve starověku. Podobu čarodějky
jakožto staré a škaredé babizny vzápětí převzal křesťanský svět a
částečně i s její pomocí čarodějnictví démonizoval.
